Potkali jsme se na pláži. Vznikla láska, přátelství i společné životní vize

Když jsem včera odpoledne vyprávěla snad už po tisící náš životní příběh, proběhla mi hlavou myšlenka dát mu nový kabát ze slov psaných. Není tedy nad projev mluvený obohacený pocity, emocemi a neverbálními gesty, ale do cesty mi přichází stále více posluchačů, co chtějí náš společný příběh poznat a být alespoň na chvilku jeho součástí.

Z úplně cizího člověka, co za dveřmi zazvoní a přichází si pro náš Med z Pošumaví nebo si chce odnést pár sladkých skleniček, se po půlhodince vyprávění u šálku horkého voňavého čaje, stává zákazník s přesvědčením v srdci, že u nás není rozhodně naposled. Příběhy prostě lidi sbližují. Inspirují, motivují, učí a dávají vzory druhým. Sama jsem na příbězích vyrostla. V době, kdy jsem byla ještě základkou povinná, jsme doma neměli televizi. No ano, já jsem prožívala dětství bez takové technické vymoženosti, jako byla tehdy bedýnka s pouhými dvěma programy a omezeným vysílacím časem. Dnes pro mnohé nepředstavitelné.

Volno mezi školou a spánkem jsem trávila prostě jinak. Můj děda uměl vyrábět ty nejkrásnější koše na světě a zakázek měl, že bylo celou zimu po večerech co dělat. Když bylo potřeba pomocné ruky, byla to ta moje, co přidržovala a dolaďovala detaily.

Babička mě zase učila plést. Vlnu jsme měli vlastní. Ovčí rouno jsem se naučila zpracovávat od základů. Tedy od samotného stříhání zvířete, přes předení na kolovrátku až po barvení. Takové ponožky z ovčí vlny byly v zimních mrazivých dnech k nezaplacení. 

Mimo to jsem zbožňovala večery, kde jsme chodívaly s babičkou drát peří. To se sešla skoro celá ženská populace z vesnice, na plotnu se postavila konvice s meltou a při práci se vyprávělo. Každá z přítomných měla v záloze tolik vlastních příběhů, co bylo peří na stole a ještě rozfoukáno kolem. Tahle doba mě silně poznamenala - pospolitostí, pracovitostí a vypravěčstvím. 

Vážím si chvil, kdy se můžu setkávat se svou rodinou a dalšími úžasnými lidmi, ať známými či zcela neznámými, a inspirovat se jejich životními historkami nebo podnítit ty druhé k akci zase já. Z několika takových vzácných vypravěčských okamžiků vzešel motiv na sepsání příběhu Jak obyčejné děvče k naplněné lásce došlo.

Bylo, nebylo... pod Želivským vrchem za potokem Jelenkou stálo malebné stavení a v něm žilo jedno děvče. Docela obyčejné, ale s neobyčejnými sny. Jako malá holčička ráda prodávala. Nejčastěji si hrála v obrovské domácí spižírně a fiktivním zákazníkům nabízela babiččiny zavařené dobroty. O mnoho let později se vydala do světa... daleko za hranice obdivuhodného šumavského království a bezpečné náruče své drahé babičky. V krajské metropoli vystudovala telekomunikace, později právo a správu věcí veřejných.

Jednoho červnového dne nového tisíciletí potkala svého prince. A pohádka lásky, přátelství a hledání společných vizí začíná...

"Nikam s vámi nejedu!" odvětila jsem úsečně Dáše, která si umanula, že alespoň jeden den z jejich svatební cesty MUSÍM strávit s nimi. Moje nejlepší kamarádka, vedle které jsem seděla celé čtyři roky na střední, se provdala a vypravila za mnou do Pošumaví, aby zde prožila nezapomenutelné líbánky. Přátelství s Dášou jsem si vždycky velmi vážila a její nápad pobýt pár dní spolu byl osvěžující, nicméně vzhledem k okolnostem a cílem její cesty, i poněkud splašený.

"Hloupost! Jedeš a hotovo! S Pavlem budeme celý život spolu pořád, tebe vidím jen jednou za rok" nedala se odbýt a hledala prázdnou tašku, kam bych si mohla zabalit věci na celodenní plážování u nedalekého rybníka.

Hnačov je úplně tuctové přírodní koupaliště s pláží, kterou by ovšem mohlo závidět kdejaké vyhlášené moře. Jemný písek prohřátý od prvního letního sluníčka se jemně prosíval mezi prsty a s každým novým nášlapem v sobě zanechával stopy našich bosých chodidel. Ač ještě nezačaly prázdniny, červen dopřával svými vysokými teplotami a žhavým sluníčkem možnosti začít sezónu o pár týdnů dřív. Na přeplněné pláži bylo jedno poslední volné místečko tak akorát pro jeden malý stan. 

Nevím proč, ale ten náš byl vzrůstem sice nejmenší, za to nejvíce vyčníval. Všechny okolní směřovaly svými vchody k břehům rybníka, jen Dáša ho otočila do protisměru. Vchodem k sousedovi, zádí k rybníku! Jako v pohádce o Mrazíkovi. Prostě moje kámoška musí z davu vyčnívat, i kdyby čert na koze jezdil. Dělat věci jinak, než ostatní, je zkrátka její vizitkou.

Ze zprvu dost nechápajícího mrzouta se nakonec vyklubal docela příjemný společník. Nebylo divu. Kdo by toužil dívat se místo na zapadající sluníčko nad klidnou hladinou rybníka rovnou do předsíně nesourodé trojice študáků nerespektující směr staveb všech ostatních táborníků. Koukal tak dlouho, až se zakoukal.

Když přišlo pozvání na lodičku, Dáša se jen potutelně usmála a zašeptala "věděla jsem, že tady máš být." Na chvilku jsem začala věřit v její nové věštecké schopnosti. Potvrdila se teorie, že nic není náhoda a že jsme vždycky tam, kde být máme. A já měla být na oné, v té době vyhlášené, hnačovské pláži a potkat svou lásku... na celý život.

Do roka a do dne jsme se vzali. Dva oddělené životy jsme spojili v jeden společný. S novými začátky jsme začali vytvářet nové vize a plnit si sny i ty nejšílenější pod sluncem. Třetí rok druhého tisíciletí byl časem velkých změn, nezvyklých obratů a společného tvůrčího rozmachu. Koupili jsme ŠKOLU. Starou, zničenou, zchátralou a zapomenutou budovu na okraji vesnice, z druhé strany kopce, pod nímž jsem strávila kus svého dětského života a dospívání. Želivský vrch se rozhodl, že bude mým (a naším) domovem na dalších několik let. 

Objekt ve kterém straší. Prý duch starého školníka, co naházel všechno svoje nahromaděné jmění do zdejší hluboké žumpy, aby mu ho nikdo neukradl. Za jasných úplňkových nocí tady kvílí a skučí, když obchází rozlehlé panství a hlídá svoje zlato před nezvanými vetřelci. 

Nemusí být ani bouřka, aby se domem rozléhaly hromy a svištěly blesky, ač je teplý a jasný večer.

V létě, za teplých červánkových nocí, se tu prohání muž v dlouhém černém plášti na ještě černějším koni a se vztyčeným mečem s velmi ostrou čepelí si proráží cestu šípkovým trním, aby vysvobodil tu, která ve vysoké věži tak srdceryvně naříká noc co noc.

A my se do tohohle místa zamilovali. Rozhodli se všechny duchy poznat a pozvat je do našeho skutečného příběhu. Z pomateného školníka se vyklubaly jen hladové myšky, co si z původní školní kuchyně vytvořily svou vlastní. Když malými drápky škrábaly v prázdných obrovských hrncích snad ještě zbytky jídla z posledního vaření, vydávaly přitom zvuky připomínající skřípění starého rozvrzaného mlýnského kola, co šlape naprázdno.

Hrozivé dunění osvětlily staré dřevěné dveře, co se silou vůle držely ve svým zrezavělých pantech a při sebemenším průvanu se daly pozvolna do pohybu a bručely smutnou písničku. Sluneční paprsky zapadajícího slunce nad Ovčím vrchem se prohlížely v rozbitých okenních tabulích a střepy z nich trčící propůjčovaly svitu podobu bleskového výboje.

A tajemný muž, co halí svou tvář a odmítá prozradit svou totožnost? To nebyl nikdo jiný, než zvědavý o kousek dál bydlící kovboj, co si sem rád jezdíval hrát na Divoký západ. A co pod vysokou střechou skučívalo, nebyla žádná uvězněná zakletá princezna, nýbrž meluzína prohánějící se mezi statnými dřevěnými trámy hledající otvor do nejbližšího z několika mohutných komínů. Ještě dnes, když se do některého z nich opře silnější vítr, připadám si jako na rozbouřeném moři přímo v centru oka hurikánu.

Tehdy jsme vyhnali šedé zvídavé myšky, vymetli z každičkého koutu neposedné pavouky, co si v celé škole rozprostírali své velké pavučiny jako sváteční ubrusy a čekali na honosnou hostinu, a otevřeli okna dokořán, abychom vypustili vyděšené netopýry do nedalekého lesa.

Dva dlouhé roky smejčení od sklepa až po půdu, bourání starých zdí a stavení nových, kultivování nepropustné zahrady, prodírání se úřednickými lejstry a bojování se svými vlastními silami. Poznali jsme na vlastní kůži, jaké to je bojovat s větrnými mlýny. Už vím, jak se cítil hlavní hrdina románu Miguela Cervantese, důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha, který svými ideály statečnosti, šlechetnosti a cti naplňoval své cíle a přitom zápasil se čtyřiceti neposlušnými větrnými obry.

Od roku 2005 je stará škola naším vytouženým domovem. Bezpečným útočištěm a také prostorem všudypřítomné lásky, vlídné laskavosti a vzdálených snů prostupujících časem do reality. Dnes už jen stěží dokáži spočítat, kolik lidí místem kráčelo a strávilo tu část svého volného času, ať již krátce nebo na dlouhodobé dovolené. Bylo jich tisíce a tisíce, co s námi žili kousek našeho příběhu. Užívali si krás zdejšího malebného kraje, zatím nepodupaného davy turistů a odnášeli si do svých domovů vzpomínky s pečetí staré školní budovy ve zcela jiném kabátě.

Od setkání na naší první pláži uplynulo hodně vody. Možná zrovna té, co během našeho společného poznávání dalších pláží světa, potkáváme a necháváme se jí objímat stejně tak, jako se s hrdostí vodou nechávají omývat písčité břehy pozvolna se svažujících do tajemných moří a oceánů.

Společně jsme zavítali na více než třicet nejpůvabnějších a nejpřitažlivějších pláží světa. Každá je jiná a přece stejná. Liší se zemí, kulturou, pískem a také množstvím mušlí, stejné jsou však v tom, že se na nich cítíme naplnění štěstím, láskou, pokorou a úctou jeden k druhému.

Před čtyřmi lety jsme k našim životům připojili tisíce dalších. Včelíny, co přivezl můj muž od svého tatínka, ubytovávají tolik nových, že spočítat je by byla práce určitě na jednu celou zimu. Tak trochu sladké dědictví jsem se rozhodla šířit do světa. Chtěla jsem téměř sto let rodinné tradice posunout dál, než jen na prodej medu ze dvora a zbytek odvézt do výkupu. Naše pilná včelstva si zasluhovala víc. I jejich novým domovem se stala čistá příroda na úpatí Želivského vrchu, kde si v poklidu mohou rozlétávat na voňavé louky plné květin, do ovocných sadů a nedalekého lesa porostlého vysokými smrky a mohutnými buky.

Zprvu jsem tak trochu na zkoušku zaslala jeden vzorek do laboratoře Výzkumného ústavu včelařského v Dole, abych se přesvědčila o kvalitě snůšky a případné šanci na ocenění. Snaha nás všech se mnohonásobně vyplatila. Z výsledků rozborů medu a prvního ocenění jsem si potvrdila, že poctivost, píle, vášeň a láska k řemeslu jsou zlatem ceněné esence každé práce.

Sladké skleničky s příběhem přicházejí na svět spolu s naším tekutým zlatem. Marmelády a džemy vařím od svého dětství. Svou první marmošku jsem uvařila už v sedmičce. Tehdy to byla angreštová. Vzpomínky na léta strávená s babičkou a dědou jsou pro mě výjimečné stejně tak, jako každý nový den. S vděčností a láskou si uvědomuji, kolik času mně věnovali, co všechno do života předali a jakými vzácnými lidmi oba byli. Když jsme otevřeli první léto předělanou školu na objekt k rekreaci, věděla jsem, že poctivá snídaně se neobejde bez poctivě uvařeného domácího džemu. 

Nejen k snídani, ale i jako suvenýr z Pošumaví, se pyšnily sladké skvosty každý se svým originálním příběhem. Z ovoce sladkého, šťavnatého a zalitého sluncem, ručně trhaného a také ručně zpracovaného. Ovoce, co se obejde bez kuchyňských pomocníků, kterým říkám urychlovači práce. Každý kousek projde rukama, pečlivě je zkontrolován a odsouhlasen do výroby. V každé skleničce jsou opravdové kousky ovoce, co lahodí oku a pohladí chuťové pohárky.

Všechny naše cesty vedou... ne tedy úplně do Říma, ale k stejně naladěným nadšencům, jako jsme sami. Zákon přitažlivosti funguje zkrátka a dobře i na dovolené. Nad čím intenzivně přemýšlíme, to si do života přitahujeme. A tak není divu, že se v Mexiku setkáváme s mayským šamanem, co je v jedné osobě také vášnivý včelař a léčitel duší. Od něj si do Čech přivážíme pravý mayský med. Na Kajmanských ostrovech ochutnáváme božský džem z chilli papriček, jehož jedinečnou výrobou se pyšní jedna místní rodinná farma. Přes Atlantik do naší domoviny míří i zásoba sladko-ostré chuti podepsaná zámořským britským územím.

Na řeckých ostrovech poznáváme úžasné rodinné včelařství s vlastní restaurací, kde nám servírují rodinné domácí pirohy zalité skvostným tymiánovým medem. A jak se vaří džem z okvětních plátků růží? Místní trhovkyně neváhá a svůj tajný recept prozrazuje i s ukázkou jeho přípravy. Z putování po Dodekanéských ostrovech si domů přivážíme kufr pomerančového a tymiánového medu a báječný růžový džem.

Rok 2019 začínám novou nepopsanou knihou, jejíž bílé stránky se těší na nová slova, věty, odstavce a celé kapitoly, v něž se postupně začínají proměňovat prožitky, sny a vize. Vision board visí nad mým pracovním stolem a každým dnem mi připomíná, jak důležité je vnímat srdcem kráčet krůček za krůčkem svým plánům.

S novým rokem se začíná vytvářet i nová edice marmelád a džemů. Během druhého lednového týdne přijde na svět zbrusu nová edice pomerančové marmelády a také jablíčková řada opitá alkoholem. Křupavé kousky odrůdy Jonagold vyšperkované pravou moravskou meruňkovicí, poctivou z palírny mé kamarádky z Kobylnice.

Marmeláda s duší Pošumaví zve do svého virtuálního marmeládového skladu. Vstupte, prosím, tudy >>