O meruňkovém džemu a cestě do "Moravského Toskánska"

Z našeho malebného Pošumaví na Jižní Moravu je to autem dobrých pět hodin jízdy. I s krátkými občerstvovacími přestávkami samozřejmě. Takovým tradičním a neopomenutelným zastavením je v Písku. Každý rok, ve stejnou dobu, se tu procházíme po nábřeží, obdivujeme klidný tok Otavy a pochutnáváme si na skvělé kávě v jedné z místních špičkových kaváren. Idylická procházka po nejstarším českém Kamenném mostě mě v myšlenkách zavádí do doby Karla IV. Jedním z jeho tzv. Výnosů byl zřízen fond na opravu mostů. Už ve čtrnáctém století mysleli na to, že je potřeba čas od času spojnice mezi pravými a levými břehy toků dát do kupy, aby přečkaly neúnavné stopy času, co se do nich vepíšou.

A pak pokračujeme dál. Přes Vysočinu, u Humpolce se vyšvihneme na Dé jedničku, po které svištíme do Brna a dál na jih Moravy. Jezdíme sem léta. Vlastně od doby naší svatební cesty. Třetí rok nového tisíciletí jsme se vzali na zámku a zámeckým způsobem strávili líbánky právě v oblasti Lednicko-Valtického areálu. Vzpomínky na tehdejší dobu mnou přímo prokořenily a není rok, abychom si ono zamilované léto na jižní Moravě nepřipomněli.

Tou dobou jsme byli jeden den novopečení manželé a tři dny nadšení majitelé staré školy v přírodě. Rok dva tisíce tři byl rokem velkých změn. Trojka je dle slov mé kamarádky numeroložky číslem tvořivosti. Tak jsme ten rok začali vytvářet... vzájemný láskyplný vztah, cestovatelské prožitky a starou školní budovu v nový projekt.

A tak se stalo pravidlem, že každý první červencový týden trávíme po Moravsku. Nejen na meruňkách, ale i poznáváním velkolepé krásy, úplně jiné, než té, co je k vidění u nás v Pošumaví. Letos jsme se opravdu úplně poprvé dozvěděli o Toskánsku. O tom Moravském. Přijeli jsme do pronajaté vilky a první, co na nás naše nová paní domácí vychrlila, když viděla můj Canon se stativem, že určitě jedu fotografovat jejich slavnou zvlněnou krajinu skoro na vlas stejnou jako je ta v Itálii. Jako že ta Toskánská. 

Vlastně jedeme v prvé řadě pro šťavnaté meruňky, odpovídám. Ale zvědavost je silnější než potřeba zjištění, kde se dají v těchto úmorných vedrech a suchu jako na Sahaře sehnat poslední kousky moravského zlata. Doufala jsem ve skrytu duše, že není všem meruňkám ještě odzvoněno. Rok dva tisíce osmnáct byl extrémně vyprahlý. Doma mě většina prodejců ovoce zrazovala, že už meruňky na Moravě došly. Přesto jsme na výpravu vyrazili. Ve středu jsme přiletěli z Kosu a ve čtvrtek si zamířili rovnou k Lednici. Ve spěchu jsme naložili do zavazadlového prostoru k ostatním kufrům sklenice, cukr, med a měďák. Zkrátka a dobře, zpátky si přivezu navařený meruňkový džem. Sucho, ne-sucho.

Nahlodaní vyprávěním o světových fotografech, co se sjíždějí do okolí Strážovic, aby zachytili půvaby zdejší krajiny, jsme se tím směrem vydali rovněž. Úsměvné bylo, že místo znají v širém světě, ale někteří místní ani netušili, že tam, co léta žijí, obdělávají svoje políčka a chovají na zahradách slepičky, mají takový poklad hned za vesnicí. Když jsme zastavili auto a poptávali se lidiček postávajících před svými malebnými domky, odkud nejlépe fotit, byli z naší otázky dost překvapení. Ale dohodli jsme se a pár míst společnými silami našli.

Ač bylo už dost zvečera a nad obzorem se začaly stahovat mračna a schylovalo se k bouřce, úchvatný ráz krajiny nás učaroval. Zvlněná pole osetá dozrávajícími klasy obilí sem tam protnutá žlutým pásem slunečnic otáčejících se za posledními paprsky slunce, přinášela hotovou pastvu pro oči a uklidnění pro duši. Krajina bez hyzdících elektrických stožárů je prostě k vidění málokde. U nás v Pošumaví bych takový kout jen těžko hledala.

Druhý den, po silném a vydatném dešti, jsme se vydali po stopách posledních meruněk. Cestou na zámek Buchlovice nám štěstí přálo. Přímo u krajnice pod větvemi mohutného dubu na nás vykoukla nenápadná cedule hlásající o prodeji ovoce od místního farmáře. Chutnější meruňky jsem snad ještě nejedla! Sladké, šťavnaté, byť menší velikosti, ale do džemu prostě dokonalé. A za jak fantastickou cenu! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Fakt kilo za dvacku. Farmáře jsme vykoupili. Tedy jen co se meruněk týče. Byl rád. Prý už pro ně nikdo nejezdí, protože je všude vyhlášeno, že meruňky už zkrátka nejsou. No přesně takovou informaci nám podával každý, koho jsme potkávali a ptali se, kde by bylo možné je ještě sehnat. Já jsem na Moravu pro meruňky jela a také jsem si zpátky odvážela několik přepravek hotových skleniček. Síla mysli opravdu funguje.

V zámeckém areálu jsem navíc objevila i jednu božskou domácí pralinkárnu. Úžasné dobroty nejen vzhledové, ale i chuťové a voňavé. Po čokoládové degustaci jsem si hned nakoupila pár jednodruhových neplněných bonbónů, kterými jsem večer vyšperkovala meruňkový džem. Byl... fantastický. Moje děti už nechtěly nic jiného večeřet. Stačil jim čerstvý horký výrobek přímo z hrnce, který pojídaly velkou polévkovou lžící a zakusovaly k němu křupavý croissant. 

Džem z meruněk považuji za nejlepší letní produkt. Hezky velké šťavnaté kousky ovoce, co se koupou ve vlastní šťávě a našem zlatem oceněném medu, to je prostě pohádkové pochutnání. Snad žádný džem nezmizí ze spíže tak rychle, jako právě ten z meruněk. A když je ještě navíc vymazlený - vyladěný čokoládou výrazně nahořklé chuti s vysokým podílem kakaa, pak je to teprve ten pravý letní hit. 

Morava je moje srdeční záležitost. Nejen proto, že jsem tu prožila magické časy líbánek, ale i pro její dobrosrdečnost. Lidé zde žijící jsou velmi otevření, přátelští a pohostinní. Oproti mému střednímu Pošumaví a hlavně místě pod Želivským vrchem, kde se člověk hledá jako jehla v kupce sena, je zde hustota osídlení přímo gigantická. Malebný sklípek s nabídkou svého nejlepšího vína ze své vlastní vinice tu má snad každý správný jihomoravák. Ráda si nechávám vyprávět příběhy a právě tady, na jižní Moravě, si jich užívám dosytosti. Ať už jsou vinařské, z palírny nebo takové ty obyčejné, co píše sám život, vždycky mě inspirují a pohladí po duši. 

Ze všeho nejraději si dopřávám projížďku po Staré Dyji. Řeka je klidná, zbarvená místy až do tmavě zelené lahvové barvy a nad její hladinou se uklání staleté koruny stromů. Větve jakoby se chtěly napít a prohlédnout se v hladině jako v zrcadle. V nich se pak vesele prohánějí ptáčci a prozpěvují nám na cestu svou dokola opakující se písničku. Od zámeckého rybníka se necháváme dopravit k Janově hradu a vyslechneme si při tom poutavé zajímavosti nejen o řece, jejích obyvatelích, ale i historky, které má v záloze kapitán lodi a sype je na nás jako z rukávu. Příběhy, které zaručeně v žádné knize dějepisu nenajdu. Možná vymyšlené, možná z části přibarvená pravda, ale každopádně stojí za pozornost.

Jih Moravy pokaždé opouštím s těžkým srdcem, ale nabitá energií, navařenými džemy a vědomím, že se zase za rok vrátím zpátky. Pro meruňky, inspiraci a zážitky, které si navždy uchovám ve svých vzpomínkách. Každý kus krajiny má svou duši, která na mě promlouvá líbezným hlasem přírody, neochvějnou péčí místních obyvatel a nostalgií starých časů prolnutých do těch nových. Tak je tomu i s mým rodným Pošumavím. Když jsem přemýšlela nad názvem svých hand made produktů, věděla jsem že v něm bude figurovat místo, kde přicházejí na svět.

Žádná věc na planetě není jen tak ledajaká, má svůj smysl a účel, proč tu s námi má být. Tak je to i s místy. Mají svou magickou přitažlivost, které říkám jednoduše DUŠE. Zcela spontánně, při jedné z mých pravidelných procházek na Želiv, se mou myslí prohnala úplně obyčejná věta... Marmeláda s duší Pošumaví... i s barevným obrazem. Výrazné letní ovoce, co nemá ohraničení v žádném rámečku, volně si plyne prostorem, svobodně a nespoutaně, jako čistá duše.

Inspirace přichází, když ji nejméně očekávám. Často si lámu nad určitými záležitostmi hlavu a nápad ne a ne přicházet. Když od nich upustím a nechávám všemu volný průběh, myšlenky přicházejí sami od sebe. Z části také proto, že jsem se za ta dlouhá léta naučila věřit svému vnitřnímu vedení. Vím, že hluboko uvnitř sebe najdu to nejlepší řešení a odpovědi na celou řadu otázek, na které mi nikdo nedokáže dát tu správnou odpověď.