O Kajmanských ostrovech, odvaze a nejlepším chilli džemu na světě

Na Kajmanské ostrovy jsem se nechala dopravit lodí. Takovou tou velikánskou, bílou, co připomíná obří panelák plující po mořské hladině a zanechává za sebou bílo-modrou brázdu minulosti. Rozbouřená voda chvilku protestuje, čeří se pod nátlakem hlubokého ponoru a vzdoruje neúprosné síle lodního šroubu. Vypadá jako dlouhý závoj tvořený z mořské pěny. Za několik málo okamžiků se vzedmuté vlny rozplynou do stran a ztratí se v nekonečnosti oceánu. Po obřím plavidlu nezůstane ani stopa. Jako by tudy nikdy neplulo a nedokazovalo silnému vodnímu živlu svou sílu a převahu.

Zamilovala jsem si místo na zádi a pozorovala měnící se mořskou krajinu kolem nás. Byla tak stejná a přece pokaždé jiná. Už jen ta všudypřítomná modrá barva se co chvilku převlékala do nových a neokoukaných odstínů. Od blankytně průzračného azura až po tmavou skoro černou jako noc. Zvučná hladina mně připomněla pohádku O malé mořské víle, co si hluboko na dně moře ve svém korálovém zámku prozpěvuje píseň o nenaplněné lásce a věčné touze. Zrovna tak zní jemné tóny mořských vln splývajících s burácejícími basy motorů.

Dlouhá léta jsem toužila prožít plavbu snů. Kdysi dávno jsem v barcelonském přístavu obdivovala kotvící monstra pozvolna se pohupující na vlnách a snila o tom, že JEDNOU s nimi popluji vstříc nějakému velkému dobrodružství. Uplynulo více než deset let, ale vzpomínky v mé mysli zůstávaly tak živé a čerstvé, jako by se odehrávaly sotva před pár dny. Čekala jsem pořád na to AŽ NĚKDY...

Když se mě můj muž zeptal, co bych si přála k naší křišťálové svatbě, bez dlouhého váhání jsem odpověděla PLAVBU. A tak se roztočil kolotoč plánů. Cíl cesty byl najednou zcela jasný. Chceme do Karibiku. Itinerář cesty několikatýdenního poznávání daleko za Atlantikem byl... MAGICKÝ. Zaplavat si na nejkrásnějších a nejčistějších plážích světa, popíjet vychlazenou kokosovou vodu rovnou z čerstvého ořechu a poznat místo, kde se nachází opravdové "peklo" na Zemi. 

Čím více jsme se ke Grand Cayman blížili, tím silněji jsem se chvěla nadšením a zvědavostí. Jaký je onen svěže zelený placatý ostrov vyhlížející nás už zdáli a čím nás asi pohostí? Možná nad tím samým přemýšlel i Krištof Kolumbus, který tuhle nedotčenou krajinu bez jakýchkoliv vyvýšenin a kopců, na které jsem zvyklá ze svého rodného Pošumaví, roku 1503 objevil. Souostroví skládající se ze tří samostatných ostrůvků pojmenoval podle želv, které kolonizátor spatřil v místních vodách. O více než osmdesát let později dostaly nové jméno, které je známé dodnes a to podle kajmanů, které ovšem zaměnil s leguány.

Loď zakotvila necelou míli od břehu, kam jsme se dostali lodním transferem. Suchou nohou jsme vstoupili na půdu hlavního města ostrova Grand Cayman - Goerge Townu. Živé a moderní centrum obchodů s nejvýznamnějšími světovými značkami, ale i malými krámečky s domácími ručně vyráběnými produkty, vítá návštěvníky z daleké ciziny. Každý si tu přijde na své. Ať zakotvíte v nejbližší útulné kavárničce s luxusní nabídkou dezertů či čas strávíte procházkou ulicemi s malebnými dřevěnými domky typickými pro koloniální svět, nebo si zaplavete v průzračně křišťálové vodě, vždycky se tu budete cítit vítáni. 

Při východu z přístavu nás okamžitě odchytla jedna z místních průvodkyň a údernou angličtinou nás zasvětila do místní kultury. Opěvovala celé britské zámořské území natolik přesvědčivě a se silou lásky v srdci, kterou k němu chovala, že jsme neodolali a toužili být jeden celý den součástí ostrova.

Milá a příjemná padesátnice s vlastní cestovní agenturou a malým klimatizovaným mikrobusem nás za dvacet dolarů na osobu provezla křížem krážem celým kouskem pevniny obklopené tím nejmodřejším mořem, jaké jsme kdy viděli. S poutavým výkladem a několika zastávkami na nejatraktivnějších místech jsme objevovali úplně nový svět. 

V jeden okamžik jsme poznávali pozemský RÁJ a o pár minut později jsme se smažili v opravdovém PEKLE. Tak takové jsou Kajmany. Malebné, čisté, bohaté, ale i umouněné od sazí. Láskyplné však v každém okamžiku. I procházka peklem se samotným Luciferem byla podmanivá a velmi léčivá. Hell - jak se místu říká - jsou špičaté skalní sopečné útvary barvou tak černé, že i samotná zelená džungle rozprostírající se všude okolo, si do něj netroufne vstoupit. Pozornému oku neunikne malá postavička čerta mávající na kolem jdoucí ze svého pekelného království. A to má i svou pekelnou putyku, kde se dá zakoupit zbožíčko vskutku pekelné.

Z černo černé krajiny se vydáváme do zlatem zalité, sluncem prosvícené a azurovým mořem omývané - do takové, jejíž domovem je jedna z nejpřitažlivějších pláží světa zvaná SEDMIMÍLOVÁ. Dlouhý bílý písčitý pás omývaný teplou průzračnou vodou s křišťálovými odlesky hladiny vábí svým klidem, tichem a pohodou. Palmy s mohutnými kmeny a košatými větvemi se sklánějí nad dorážejícími vlnami a poskytují útočiště před tropickým žárem poledního slunce. 

Vydatná a osvěžující koupel zakončená dlouhou procházkou vyhřátým pískem prokluzujícím mezi prsty nohou bylo přesně to pravé ořechové, co nám na lodi chybělo. Plavit se na obřím hotelu je fantastickým zážitkem, kde sice moře vidíte všude kolem sebe, ale dotknout se ho nemůžete. Toto privilegium zůstává výhradně plavidlu. Ono si užívá chladivých vln, které se kolem něho vinou, hladí mu bílé boky a nechávají se načechrávat lodním šroubem. My shora obdivujeme lehkost a souznění prastarého živlu s moderní technikou.

Hlavní přístavní ulice je lemována dřevěnými domky s barevnými střechami a téměř každý je obsazená obchodem, restaurací, kavárnou nebo suvenýry. Jeden krámek mě doslova uchvátil. Byl přeplněný domácími dobrotami ve skleničkách s pravou domácí výrobou. Zkrátka stoprocentní kajmanské.

Ceny potravin a jídla obecně jsou tady trošku vyšší, než na jaké jsme zvyklí v jiných destinacích. Malá sklenička pravého domácího Pepper Jelly stojí kolem jedenácti dolarů, což je v přepočtu kolem tři sta korun. Neochutnat typické lokální výrobky by byla neomalenost. Jsem prostě lovec skleničkových laskomin a tak si z každé cesty vozím místo značkové kabelky jedlé suvenýry.

Musím zhodnotit, že lepší chilli džem jsem ještě nikdy nekoštovala. Barvou je tmavě rudý skoro až černý, konzistencí asi jako pravá česká povidla, vůní připomíná čerstvě utrženou papriku a chutí... ta je zpočátku dost nevinná. Tváří se přátelsky, ovšem do prvního sousta, co se jemně rozplyne na jazyku. Pak nastává ticho. Ukápne i nějaká slzička, to jak je opravdu HOT! V bříšku se nakonec rozplyne do příjemného tepla a je dobře. Po těle i duši. Když je tomu tak, pak je to ten správný produkt pro lahodné zažívání.

Papričky v něm obsažené jsou příjemně doladěny cukrem a vymazlený k dokonalosti. S kýmkoliv se džem seznámil a dovolil mu uronit krůpěj zdravé slzy, pro toho se stal malým sladkým zázrakem. Ideální je podávat ho k pečenému masíčku nebo tolik oblíbenému "Hermelínu na gril".

Už jen samotná ochutnávka něčeho, co je fakt hodně hot and spicy je o velké odvaze. Vzpomínám na jeden okamžik, jak jsem kdysi dávno seděla před otevřenou zavařovačkou plnou feferonek a váhala, zda si mám vůbec jen přičichnout. Ostré, pálivé až agresivní aroma z nich vycházející probodávalo vzduch, který jsem dýchala, jako dýka bořící se do měkkého chleba. Můj dobrý kamarád se jimi tehdy doslova ládoval a ač mu sem tam ukápl z čela studený pot, vlídně se usmíval a nad pikantní pochoutkou se rozplýval blažeností.

"Buď odvážná a ochutnej" řekl tenkrát zcela vážně a dodal "je to stejné, jako s ledovou koupelí. Pamatuješ? Váhala jsi namočit si byť jen konečky prstů, abys nepromrzla. Zprvu nesnesitelný chlad pronikající až do morku kostí se po chvilce promění v příjemné teplo, co vychází z tvé duše a prohřívá tělo. Stejně jako ses naučila koncentrovat svoji mysl, dokážeš ovládnout i strach z obyčejné papričky."

A tak jsem ochutnala. Sebrala jsem odvahu a dala si jednu feferonku do úst. Vlastně ani tam moc nepálila. Vůně vycházející ze skleničky byla mnohem silnější než její samotná chuť. Na jazyku se ozvalo palčivé šimrání, to asi jak kapsaicin uvolnil svou energii, a pak už sousto klouzalo jako tobogánem do bříška, kde jsem cítila jen hladivé teplo.

Od té doby mám chilli papričky docela ráda. Když jsem na Kajmanech potkala rodinnou firmu vyrábějící džemy právě z této prohřívací suroviny, bylo mi jasné, že pár kousků půjde se mnou zpátky na palubu a pak přes oceán domů.

Odvahu jsem na Pavlovi vždycky moc obdivovala. Když po rozvodu se svou ženou, téměř bez prostředků, odjel do hlavního města hledat práci a vlastně i nový život, přiznal mi, že má strach. Bylo samozřejmé, že se bál. Rozum se vzpíral novým věcem, se kterými neměl zkušenosti. Přesto se vydal na cestu do neznáma bez vidiny toho, kam vůbec večer složí hlavu. Po třech týdnech nocování po nejrůznějších ubytovnách a absolvování nespočtu pracovních pohovorů získal práci svých snů a bydlení v jedné z nejluxusnějších čtvrtí Prahy. Fakt jsem na něj byla pyšná. 

Odvaha jde ruku v ruce se strachem. Tvoří spolu takový nesourodý pár. Když překonáme jedno, objeví se na scéně druhé. Odvážně uděláme krok vpřed a myšlenkou okamžitě proběhne obava, zda byl správným směrem. Bojíme se nového, nepoznaného a přesto s kuráží vyjdeme vstříc strachu a necháme v sobě rozproudit hlubokou touhu změny.

Strach jsem měla i z dlouhé cesty přes Atlantik. Ne kvůli létání. Pár desítek tisíc mil jsem nad zemským povrchem již strávila a každý let byl silným zážitkem. Obavy byly z neznáma. Přilétnout do velkoměsta dva a půl krát hustěji osídleného než naše vlast a neztratit se hned v prvním exitu, žádalo záložní plán odvahy. 

Mexico City rázem rozpustilo všechny myslí malované děsy stejně rychle, jako se rozplyne zářijová mlha nad naším Želivským vrchem a ukázalo se nám v odvážných tónech a barvách pro něj typických. Ono i prokličkovat se obřím Airbusem mezi všemi těmi do nebes čnícími mrakodrapy je o pořádné dávce odvahy a umu pilota.  a podmanivá. Když jsme kroužili nad hlavním městem, měly jsme všechny ty výškové budovy kolem nás téměř na dosah ruky. Majestátnost z nich vycházející byla až dech beroucí a podmanivá.

Odvahu jsem si začala osvojovat a osahávat intenzivněji před více než třinácti lety, kdy jsem si se sotva tří měsíční dcerou založila první eseróčko a rozhodla se postavit na vlastní nohy. Vždycky jsem toužila být pracovně svobodná a o svých úkolech, krocích a času rozhodovat sama. 

Marmeláda s duší Pošumaví tak nějak vyplynula sama v průběhu let, kdy jsem intenzivně budovala hotelové služby. Pravá šumavská snídaně se přece neobejde bez pořádně poctivé domácí marmošky zabalené do horké nadýchané palačinky. Z ovoce, které nabízela naše zahrada a sad, jsem spolu se svými kolegyněmi vařila džemy a připravovala pečené čaje, které mnohdy nestačily ani vychladnout a nebo se ve spíži příliš dlouho nezdržely.

Naše ovocné skvosty chutnaly a pokaždé nabízely jedinečnost a opravdový hand made kapitál. Kdykoliv bylo vyprodáno a vyjedeno, vzpomněla jsem si na slova tehdejší své sousedky. Když mi bylo tolik, jako je teď mé mladší dceři, začala jsem se dost intenzivně motat babičce v kuchyni a fušovat jí do řemesla. Když jsem uvařila svou první angreštovou "marmeládu" a vzala ji ochutnat na náves do babského sněmu, reakce na ní byla překvapivá. Chodila jsem do sedmičky a chtěla být prodavačkou. Dodnes mi hlavou zní hlas paní Lidušky, která směrem ke mě pronesla ""děvče, ty si budeš muset jednou otevřít marmeládovou dílnu"

K prodavačce a marmeládové dělnici jsem se nakonec propracovala skrze studium telekomunikací, správního práva a managementu. A pak že se dětské sny neplní!