Marmeládový hrnec jsem na pár dní vyměnila za šicí stroj

Je to tak. Svou voňavou marmeládovou kuchyni jsem se rozhodla vyměnit za skromný šicí koutek. Jen na pár dní. Alespoň jsem o tom vnitřně přesvědčená. Prvotně jsem vyndala šicí stroj z komory z nouze. Abych našila pár roušek pro sebe, svou rodinu a pár svých zákazníků, co s jehlou a nití nejsou příliš velcí kámoši. Zalovila jsem ve starých zásobách látek, co mi zbyly ještě z doby, kdy jsem šila podstatně aktivněji. Při mateřské dovolené jsem svůj volný čas trávila svatbami. Pro jeden svatební salon jsem upravovala nevěstám šaty, vyšívala perličky, šila závoje a vyráběla svatební dekorace.

Dnes jsem se svatbami spojená stále, jen v trochu jiné dimenzi. Místo přešívání exkluzivních svatebních modelů vařím nevěstám svatební marmeládové výslužky. Voňavé, co pohladí duši a v luxusních kombinacích, po kterých ještě dlouhou dobu zůstává pocit, že se vznášíte na heboučkém obláčku lásky a štěstí.

K šicímu umění jsem přičichla už jako malá. Moje babička byla prvotřídní švadlena. S láskou a obdivem jsem ji sledovala, jak s noblesou sedávala za svou starou Singrovkou a pod rukama ji klouzalo hedvábí. Za modely, které zpoza mašiny vycházely hotové, by se nemusela stydět žádná světová celebrita. Každý originální, co měl šmrnc a nenechal jedno zvědavé oko na pokoji. Poctivost a láska k řemeslu jí byla vlastní.

Když bývala babička na zahradě, tajně jsem odklopila těžké dřevěné víko, kterým stroj po každé práci pečlivě zakryla, a zvědavě si prohlížela všechny ty páčky, špulky nití, kožený řemen namotaný na dvou kolech, co mašinu poháněly, a přála si umět šít také. Naučila jsem se to. S pomocí babiččiny pevné vůle, neutuchající trpělivosti a touze předat svůj um dál.

Začínala jsem na modelech pro panenky. Snadných šatičkách a ležérních přehozech. Po čase mi to nestačilo a já se vrhla na šití oblečení na sebe. Kreativita mi nikdy nechyběla a tak jsem brzičko nosila oděvy, které nikdo nenosil. Vzpomínám si, na jednom z jazykových táborů, na které jsem odjížděla každé léto, jsem vyhrála soutěž o nejkreativnější róbu léta.

Šila jsem si modely i do tanečních. V patnácti letech jsem místo běžných holčičích starostí měla obavu jen o to, zda mi nevykoupí v oblíbené plzeňské galanterii neskoupí všechny látky nějaké módní krejčovství. Mimo šití jsem trávila hodně času v kuchyni. Další místo, kde jsem se cítila jako ryba ve vodě. Mými největšími imaginárními kámoškami byly světoznámá kuchařka Magdaléna Dobromila Rettigová a poslední výtisky časopisu Burda.

Dnes šiji velmi vzácně. Pár letních hadříků narychlo spíchnu, když odlétáme k moři. Občas nějakou originální zástěru, aby se mi marmeládky radostněji vařily, nebo pokud je potřeba něco vyspravit. Starou Singrovku jsem nechala na chalupě, kde slouží jen na okrasu, jako pravý chalupářský doplněk, k obdivu ke starému umění a vzpomínkám na láskyplné dětství. Léta letoucí mě šicí cestou vyprovází model japonské značky, co dokáže nemožné. Trpělivě čeká v komoře, až si na něj opět vzpomenu a proženu mu pořádně všechny programy.

Když jsem došila roušky pro svou vlastní potřebu, hodlala jsem svou mašinu zase uklidit. Na své místo, kam patří a kde je jí dlouhé měsíce dobře. Šetřím ji a šiji už jen vzácně. Času je málo. Veškerý královsky dělím na třetiny. Mezi svou rodinu, která je pro mě srdcem celé planety, plícemi, jimiž mohu volně dýchat a mnohdy rozumem, co mi za včas naznačí, že i můj den má pouhých dvacet čtyři hodin. Mezi marmeládování, které mi obohacuje můj svět vášní, nadšením a výzvami. A ta třetí patří všem mým zákazníkům a zákaznicím, co mě motivují, inspirují a radují se společně se mnou jak z obyčejných maličkostí, tak z velkých světových úspěchů.

Spolu s poslední ušitou rouškou jsem se vydala se na poštu. Poslat balíky plné sladkých skleniček. Všem, co na ně trpělivě čekají. Vybavená do terénu, s rouškou na ústech, brýlemi a v rukavicích. Rouškou plnou vlčích máků, co voněla po hřebíčku. Která zářila na dálku a upoutávala pozornost všech přihlížejících z bezpečné vzdálenosti. Zaujala. Dotazy se na mě valily a tak jsem přislíbila pomoc. Poštovním úřednicím, seniorům, dětem a zákazníkům, co zoufale volali a chtěli si vyzvednout marmošky. 

Příběh pokračuje oslovením "Milý Petře," srdečně zdravím z Pošumaví a hlásím, že Blaníková marmeládová výslužka je na cestě do Prahy.....

Pár vlídných a povzbudivých slov, co následovaly. Podpora alespoň na dálku, neb ve městě je situace v těchto dnech úplně jiná, než u nás na konci světa. Za celý den, kromě svých nejbližších, potkávám jen srnky, co mi chodí pozdravit na zahradu, občas se mihne mazaná liška a do poslední kapky vylíže misku s mlékem určenou pro mé domácí mazlíčky. A poštolku, která svobodně poletuje naším sadem a ostřížím zrakem sleduje dění kolem.

Blanický moderátor Petr Slíva zavolal, slovo dalo slovo a vznikly druhé Zlaté české ručičky. Jaké jiné, než tématické, do dnešní doby naprosto zapadající a ukazující, že současný stav se příznivě opravdu nevyvíjí. Představila jsem posluchačům krátce svůj rouškový koncept. Skromně jsem vyprávěla, že pracuji jen jako dobrovolnice, dokud nedojde materiál. A možná i mí síly. 

Po odvysílání našeho rozhovoru mně volalo spoustu lidiček, co chtěli třeba jen poděkovat a podpořit alespoň na dálku. Ale i tací, kteří mi svěřili své silné životní příběhy. Onkologičtí pacienti (a že jich nebylo málo), co si chtěli objednat roušky, pohladit na dálku a i v takto nepříznivé situaci, která v zemi panuje, povzbudit svým optimismem. Nestěžovali si. Ani na svou těžkou nemoc, ani na všudypřítomný virus, dokonce ani na vládu, ale vyprávěli o časech, kdy byli zcela zdrávi a každodenní život jim ubíhal jako za okny rychlíku. Těšili se, co všechno ještě chtějí zvládnout, zažít, vidět, slyšet... A právě oni mně dodali obrovskou sílu pomáhat dál. Mám radost, že jim mohu poslat poštou pár roušek s vůní hřebíčku a slovem podpořit na jejich další cestě životem. 

Úmysl padl, šicí stroj je stále na svém místě a látek se kupí na stole čím dál více. "Rouškuji" jako dobrovolnice, tak prosím o shovívavost a trpělivost. Jak s čekací dobou, tak i prosím pěkně, s nějakou tou kosmetickou vadou na kráse. Česká pošta udělala velmi vstřícný krok a roušky zabalené v průhledném obalu rozesílá zdarma. Postupně se dostane na všechny. Pořadník mám opravdu dlouuuuuuuuuhatáááááááánský. 

K samotným rouškám. Dvojitým, vázacím na mašli a několikrát prošitým. Spodním materiálem (tím, který kryje ústa a nos) je tkanina ze 100 % bavlny, s gramáží 145 g/m2, která neuvolňuje vlákna. Laicky řečeno, poctivé bílé prostěradlo, které se dá vyvařovat na 95 °C. Vrchní barevný, kytičkový, orientálními ornamenty a jinými motivy, co mám po ruce, je též vysokogramážní látka, co vydrží vysoké teploty. Vázací šnůrky jsou ze stejné tkaniny, jako vnitřní vrstva. Tkanice nastříhám, ručně zažehlím a všívám závěrem. Zkrátka a dobře, poctivá ruční práce od A do Z. Nešidím, stejně jako své marmošky. 

Před samotným šitím látky vyvařuji při teplotě 95 °C. Místo aviváže používám odvar z hřebíčku. Suším venku na čerstvém šumavském vzduchu. Látky poté vyžehlím na nejvyšší možnou teplotu, nastříhám dle návodu a dám se do šití. 

Hřebíčkovec kořenný, nebo-li hřebíček, je znám od pradávna jako silné přírodní antiseptikum. Posiluje imunitní systém, má protizánětlivé a antibakteriální účinky a uvolňuje dýchací cesty. V zimním období při virózách ho s oblibou využívám k inhalacím a obkladům. 

Když jsem přemýšlela na možností, jak obyčejné, doma šité roušky, ještě více podpořit v jejich preventivní ochraně, napadla mě právě možnost využít síly mocné přírody a vzácných účinků hřebíčku.

Recept na hřebíčkový odvar:

Na 250 ml vody používám 15 hřebíčků. Povařím 5 minut a nechám vychladnout. Přidávám jak do posledního máchání, tak i do rozprašovače, kdy si vnitřní stranu roušky snadno postříkám a nechám zaschnout. Pak už roušku používám dle běžných instrukcí.

Pokud roušku vyvařuji po kusech, mám vyčleněný speciální hrnec, určený pouze k tomuto účelu. Přihodím opět pár kousků hřebíčku, povařím a nechám vychladnout. Pověsím, usuším, přežehlím a opět nasadím. Pokud ji nepotřebuji okamžitě využít, uskladním ji v igelitovém sáčku s pár kousky hřebíčku. Dýchání je mnohem uvolněnější a stísněný pocit z nepřirozené obličejové masky je pryč.

Individuálně řeším každý dotaz po telefonu. Snažím se vyjít vstříc každému, kdo pomoc ocení a potřebuje. Buďme disciplinovaní, chraňme to nejcennější, co máme. Chraňme zdraví své i svých blízkých. Přeji všem hodně trpělivosti, optimismu, energie a zdraví! 

PS: nejrychlejší cesta spojení je přes sms nebo facebook Messenger (Jaruška Frančíková).