O veverkách, vytrvalosti a nové edici jablíček s pralinkami

Dnes je opravdu příjemný listopadový den. Sluníčko svítí od časného rána a pokouší se ponurý svět kolem sebe prozářit a dodat mu kousek ze svého zářivého lesku. Spadané listí má stále ještě zlatou barvu, šustí s každým krokem a schovává pod sebou poslední plody oříšků a žaludů. Sleduji veverky, jak pečlivě v lupenech přehrabují a pokouší se dohledat spadlou potravu. S každým oříškem vyběhnou po holém kmeni, vysoko do korun, kde ji ukryjí v dutině stromu. Obdivuji jejich hbitost, mrštnost a vytrvalost. 

Veverky jsou fascinující tvorové. Teď na podzim je pozoruji téměř každým dnem. Oproti létu jsou více chundelaté a střapce na ušních boltcích mají více patrné. Jejich blízká všudypřítomnost ve mně vyvolává vzpomínky na mé dětství. 

Když jsem byla malá, moc jsem si přála jednu mít doma. Myslím tím ochočenou. Takovou, co bych si s ní mohla hrát, krmit ji oříšky a číst ji ze svých oblíbených knížek. Venku jich sice pobíhaly desítky, jen doma klec po křečkovi zela prázdnotou. Až jednou... bylo to také takhle na podzim, se babička vrátila ze zahrady a cosi malého černého držela ve svých vrásčitých rukou. Zvědavě jsem nakoukla a v babiččině teplých dlaních se krčilo malé chundelaté klubíčko, co se třáslo chladem a vyčerpáním.

Babička v hromadě spadaného listí, které odvážela na kompost, objevila veverčí mládě. Úplně mrňavé, roztomilé a vděčné za kousek pohodlí. A také plné blech, jak se později babička zděsila. Vybírat jednu blechu po druhé z tak malého chlupatého tělíčka bylo jako chytat pstruhy v zurčícím potoce. Byly jen tu a hned zase tam, hrály si s námi na schovávanou a nechtěly se jen tak vydat na milost. Povedlo se, pěkně ručně, bez deratizačních prostředků, o kterých tehdy stejně byla nouze a navíc si dnes neumím ani představit situaci, že by babička přišla do drogerie a chtěla šampon na odblešení veverek.

Veverka s námi žila osm let. Pelíšek měla v kleci po naší křeččí lady Cecilce, jinak byla svobodná a celý dům jí byl plný. Každý večer poslušně zalezla do čerstvého sena na dně klícky, schroupala svou zdravě oříškovou večeři a usnula schoulená a spokojená po vyčerpávajícím dni. Amálka, jak jsme jí říkávaly, byla neuvěřitelně bystrá a všímavá. A také zvědavá a hlídací. Náš dům a zahrada byly jejím teritoriem, které bedlivě střežila. Nezvané návštěvy zastrašovala a upozorňovala, že tady je "Veverčí". Pokaždé měla "po ruce" něco, čím mohla po vetřelci mrštit a odradit vstoupit.

Obdivovala jsem její vytrvalost. Právě tuhle vlastnost mám s Amálkou nejvíce spojenou. Nějak se nedokázala vzdávat. Trpělivě seděla před tvrdým oříškem klidně celé odpoledne a dokud se jí ho nepodařilo rozlousknout, neodběhla. Dokázala si udržet dlouhý dech a víru v to, že když tuhle překážku překoná, čeká ji senzační odměna.

Když se mi chce vzdát se nebo ztrácím pevnou půdu pod nohama a přestávám si věřit, zavzpomínám na Amálku. Ona zůstávala pokaždé soustředěná na svůj cíl, dopřávala si čas a držela se pevně svého úkolu. Malá veverka s velkými vizemi. Vytrvala a byla úspěšná. Pokořila sama sebe, nezastavila ji ani nedobytná skořápka a nedala se odradit žádnou překážkou. Vzpomínky mě vždycky povzbudí a dodají sílu jít dál. 

Dnes jsem uklízela zahradu, shrabávala poslední napadané listí a v mezičase stačila sledovat ty malé čiperky s velkým huňatým ocáskem. Všimla jsem si, jak i ony monitorují mě. Zvědavě po očku pokukují, jestli jim zpoza hromady nevyhrabu ještě nějaký zapomenutý vlašský ořech. Opět mě udivovala ta jejich vytrvalost. Poskakovaly sem a tam, s radostí jim vlastní sháněly zásoby a přitom se s neutuchající radostí proháněly ve větvích.

Zprvu se mi do práce s hráběmi moc nechtělo. Ale... zahrada se prostě uklidit před zimou musí (nebo měla by). Rozhodovala jsem mezi očistou záhonků a vařením nové várky marmelády. Sluníčko mě vylákalo ven a udělalo moc dobře. Dodalo mně novou energii, vlilo do žil temperament a přivodilo nové nápady.

Po dopoledním zahrádkaření se vrhám do marmeládové kuchyně a z čerstvých voňavých jablíček jdu navařit novou várku jablíčkového džemu. Čerstvý vzduch osvěžil mé myšlenky a kreativní nápady se začaly rodit jeden za druhým. V zásobě mám ještě jedny dokonalé pralinky, které si vozím s naprosto luxusní zámecké pralinkárny. Lepší jsem v životě nejedla.

Mám v Čechách dvě domácí čokoládovny ověřené a osvědčené. Obě dodávají do mých ovocných skvostů tu pravou a neodolatelnou čokoládovou chuť. Považuji je za koření mých marmelád. Když se spojí obě duše dohromady, vzniká klenot vskutku královský.

Zbožňuji pralinky, ale ne ledajaké. Prý nejlepší vyrábějí Belgičané. Já jsem se zamilovala do těch echt Českých. Poctivých, kvalitních a voňavých. Je v nich kousek vlastenectví, stejně jako v mých ovocných skvostech, a také láska a vášeň k řemeslu. To je mi sympatické a vyvolává ve mně pocity štěstí a radosti. A ty by měly přece vyzařovat z každé dobře odvedené práce, ne?

Vytrvalost totiž velmi úzce souvisí i s jablíčkovým džemem. Ono oloupat, odstranit jadřince a případné nežádoucí neestetické jevy z takových sto kilogramů jablek ji vyžaduje pěknou dávku. Každému jablíčku věnuji jak se patří pozornosti a péči. Jedno za druhým projde mýma rukama a to hned třikrát. Zprvu důkladným mytím, podruhé zbavením slupky a nakonec ještě zbavení se "bubáků" a ostrých jadřinců, které se prostě nerozvaří a ve výsledném džemu nechutnají dobře. Současně je i nakrájím na kousky velké tak akorát. Mám ráda produkty, ve kterých je ovoce patrné.  Viditelné pouhým okem a během pojídání si do něho mohu kousnout.

A tak se po dopoledním zahradničení vrhám s chutí do jablíčkového skvostu. Sílu a energii jsem načerpala z listopadového sluníčka, motivaci k práci od veverek a zápal pro "marmeládování" ve mně dříme od malička.

Jak na poctivý domácí jablíčkový džem s pralinkami?

S vyhrnutými rukávy a velkým nadšením. 

Na jeden kilogram oloupaných a vyjadřincovaných jablíček použiji čtyři sta gramů cukru, čerstvou šťávu z jednoho citronu a ty nejlepší pralinky, které znáte. Hořké, nedoslazované, pokud možno. Když zvolíte sladké, uberte cukr. Množství řídím svou chutí. Není jich nikdy méně, než dvě stě gramů. 

Nakrájená jablíčka přendám do měděného hrnce, podliji deckou vody, zakápnu citronovou šťávou a vařím pět minut. Přisypu cukr a dál nechávám probublávat dalších dvacet minut, dokud se jablíčka nezačnou hezky rozpadat. Ale pozor! Ať se z nich nestane jablečné pyré nebo povidla. Nakonec přidám voňavé pralinky. Bez jakékoliv náplně, úplně obyčejné, hořké s minimálním sedmdesáti procentním podílem kakaa. Míchám, aby měly šanci dokonale se rozpustit a s jablíčky propojit. Ihned plním do nahřátých skleniček, zavírám a sterilizuji.

Jablečný džem s pralinkami je spíš luxusním dezertem, než klasickou "pomazánkou" na pečivo. Nejvíc si na něm pochutnám na tenkých palačinkách stočených do úhledných ruliček. Moje děti mu říkají "jablíčková nutela". Jim zase lahodí s domácím tvarohovým dezertem či Panna cottou.