Energii čerpám (nejen) z posvátných stromů aneb když baterky dochází, les je cestou z nesnází

Dnešní noc je úplňková. Stříbrný Měsíc svítící vysoko na tmavém nebi mezi miliony hvězdami mě nenechává spát. Vysvobodil mě z vyhřáté peřiny a poslal tvořit. A tak usedám ve své pracovně za psací stůl, spouštím počítač a začínám psát o tom, co mě prvně napadá. A to je energie. Zítra jí určitě budu postrádat. Nedostatek spánku se jisto jistě dostaví spolu s prvním ranním rozbřeskem. Vzpomínkami brouzdám v místech, kde baterky zpětně dobíjím. 

Od útlého dětství trávívám spoustu času po lesích. Ať už pěšky nebo v sedle. Cestičku od našeho domu jsem měla prošlapanou vzhůru do kopců nad mou rodnou vískou. Přesně do těch, co se zvedají od úpatí, kudy protéká Jelenka, na opačnou stranu Želivu. Ve výšce sedmi set metrů se nacházejí Hynkovice, bývalá osada, po níž kdysi dávno v hustém lesním porostu se daly najít pozůstatky kamenných zdí od původních stavení. Chodívala jsem do těch míst moc ráda a hledala stopy minulosti v každém zbylém kousku domku. Představovala jsem si život tehdejších obyvatel i jejich další cesty, které je odtud odvedly nadobro pryč. 

Ráda jsem se těmito místy proháněla i na koních. Už od pradávna se říká, že nejhezčí pohled na Zemi je právě z koňského hřbetu. Snad od svých pěti let, tehdy ještě usazená v sedle před svou o pár let starší sestřenkou, jsem si výhledů začala užívat do sytosti. Později, už jako samostatná jezdkyně, jsem vnímala naplno krásu, přitažlivost a sílu mocné přírody a společně s klisnou Halinou jsme brázdily lesy křížem krážem. Ticho po mýtinách občas přerušené pokřikem sojky zpravodajky a uklidňující všudypřítomná zeleň mi dodávaly novou energii a probouzely ve mně další inspiraci.

Lásku a úctu k přírodě mám vypěstovanou v sobě od svých prvních krůčků. Babička mě často brávala na dlouhé procházky a učila rozumět hlasům lesa i jeho obyvatelům. Sedávaly jsme spolu v tichu na suchých pařezech a poslouchaly ptačí zpěv vysoko ve větvích stromů i váhavé krůčky drobných zvířátek v nedalekém křoví. Byly to pokaždé vzácné chvilky se zázračným účinkem pro tělo, mysl i duši. Tento jednoduchý rituál si s sebou nesu celý svůj život a praktikuji jej pokaždé, když les navštívím. Sedět jen tak v tichu a vnímat své vnitřní štěstí je dar k nezaplacení.

Kdykoliv se cítím unavená, vyčerpaná a pokraji svých sil, odcházím do lesa dobíjet své baterky. Jen samotným obětím kmene stromu cítím obrovský příval nové energie a zároveň hlubokou vděčnost za možnost být součástí jeho mnohdy více než stoletého života. Na poloostrově Yucatán v Mexiku jsem si dovolila nasávat sílu z posvátných stromů zvaných Ceiba, jejichž stáří se odhaduje až několik set let. Vlnovec pětimužný je nejmohutnějším stromem Latinské Ameriky a je mu přikládán posvátný význam. Domorodé kmeny mu říkají strom života

Obejmout jen kousek z jeho gigantického kmenu, po jehož obvodu jsem napočítala svých třicet kroků, bylo jako stát na úpatí hory a čekat až mi slunce z jasné oblohy sestoupí do duše. Šedozelená kůra, co pečlivě ochraňovala jeho mízu, byla voňavá a plná života. Strom si žil svou vlastní melodií, částečně tvořenou štěbetáním exotického ptactva vysoko v košaté koruně s podílem bzukotu včeliček hledající nektar v růžových květech. Procházela jsem se mezi těmito velikány a vnímala každičký kousek jejich poselství. Mocná energie z každého z nich tryskala a dodávala pocitu nespoutanosti a svobody. 

V tropických krajích nasávám energii z palem. Je v nich ukrytá síla moře, větru a slunce. Nevětvené kmeny na dotek jsou hrubé až drsné a každý ukrývá svůj vlastní příběh. Místo košatých korun jsou někde vysoko nad zemí ukončené růžicí rozměrných listů, mezi nimiž se vyjímají obrovské kokosové ořechy, drobné datle nebo trsy banánů. Objímat tyhle dlouhatánské ne příliš silné živé sloupy bývá pokaždé dobrodružství. Nikdy dopředu nevím, co a kolik toho shora na mě zrovna spadne. 

Na Želivském vrchu nacházím útěchu v náruči mladých buků. V jinak jehličnatém porostu je místo, kde jsou jich snad stovky na jednom malém plácku. Ráda se mezi nimi procházím v jejich spadaném listí, co vesele šustí pod nohama a odhaluje pečlivě schované lesní plody. Jen málo kdo by tady hledal pravé hřiby. Malé vzrůstem, za to s velmi výraznou vůní a ještě intenzivnější chutí. V době sběru musím našlapovat obzvlášť opatrně a pečlivě očima pátrat v hustém nánosu suchých lupenů, abych si domů kromě načerpané energie přinesla i nějaký houbový úlovek.

Každodenní procházky lesem jsou mým rituálem. I na cestách, kam se vydávám spolu se svou rodinou, si pokaždé najdu místo, kam mohu zajít a relaxovat pomalou chůzí. Stromy dýchají čistou a blahodárnou energií, co mě posiluje a uzdravuje. Les je kreativní oázou s nevyčerpatelným potenciálem nápadů a inspirace. Nacházím v něm zajímavá místa a kompozice k focení. U nás doma, pod Želivem, vycházím ven se svým Canonem, stativem a košíčkem sladkých skleniček, abych je zvěčnila v malebné přírodní scenérii a dodala jim tak i kousek duše Pošumaví.

Ti co mě znají, už ví, že já si nosím úrodu z lesa rovnou zavařenou. Pro ostatní... hodně svých výrobků fotografuji na zajímavých místech v lesích, na paloucích a v nedalekých hájích. Potkat mě můžete s košíčkem v ruce a když do něj nahlédnete, spatříte plné skleničky dobrot. Moje kamarádka Hanka mi pokaždé zvesela mává a se širokým úsměvem ve tvářích volá ... už si zase neseš z lesa zavařeno. My všichni sbíráme syrové, ty už rovnou uvařené.

Ne, v lese nezavařuji, jen zde fotografuji. Takže s plotýnkovým vařičem na pařezu mě neuvidíte. Připadám si někdy jako Červená Karkulka, co se vydává na druhý konec lesa za svou babičkou s košíčkem naplněným mlsáním. Na vlka sice nenarazím, ale čas od času zvědavým turistům něco málo z košíčku ochutnat dám.

Zcela spontánně, při jedné z mých pravidelných procházek na Želiv, se mou myslí prohnala úplně obyčejná věta... Marmeláda s duší Pošumaví... i s barevným obrazem. Výrazné letní ovoce, co nemá ohraničení v žádném rámečku, volně si plyne prostorem, svobodně a nespoutaně, jako čistá duše. Když jsem přemýšlela nad názvem svých hand made produktů, věděla jsem že v něm bude figurovat místo, kde přicházejí na svět. Pošumaví. Můj rodný kraj protkaný mým životem, který pomáhal utvářet jeho smysl a cíl. Tady jsem se narodila, odrostla princeznovským střevíčkům a naučila se hospodařit se vzácností jakou je čas.

Každá várka si nese také svůj vlastní příběh. Edice, do které jsou vloženy vzácné esence života. Kvalita, láska, vášeň a původ. Každé skleničce je vdechnuta vlastní duše, která promlouvá skrze svou jedinečnou vůni, okázalou chuť, božskou laskavost a něžnou odvahu.

Úplněk svou intenzitu nepovolil. Do oken mi skrze tmavé závěsy posílá stříbrné světlo a kus své energie, co mi nedovolí jít spát. Od začátku psaní uběhly téměř tři hodiny, ještě dvě a bude svítat. Prsty se volně pohybují po klávesnici. Zvuky, které vydávají, se odráží v tichu noci a rozráží myšlenky na dnešní den. Je pondělí, už časně zrána, začíná zase zbrusu nový týden s čistou bílou stránkou. Vlastně ne. Já už mám pořádný kus popsaný. Vděčím síle Měsíce a neúnavné potřebě vetknout zase kousek svého života a života našich sladkých produktů do pár řádků a poslat je do světa.

Chystám navařit další várku citrusové marmošky. Pomeranče tentokrát v barvě krve a BIO kvalitě by měly dorazit ze slunného jihu Itálie každým dnem. Spolu s nimi i citrony a limety. Ještě zbylo pár skleniček našeho zlatého Medu z Pošumaví a to znamená, že pár citrusových plodů se jím určitě osladí.