Angreštová marmeláda položila stavební kámen k mé celoživotní vášni

Angrešt u nás na zahradě rostl jako plevel. Hustě rozrostlé keříčky plné ostrých a zákeřně vyhlížejících ostnů se roztahovaly podél celého plotu u potoka a usurpovaly si rok od roku víc a víc území. Hojnost bobulí nebrala konce a vlastně málo kdo u nás doma měl odvahu si k nim přiblížit a nechat si poškrábat ruce až k ramenům. A tak se tento druh ovoce začal tak trochu opomíjet. Očesaly se vždy jen plody, které vyčnívaly z krajů větviček a do nitra pichlavého křoví se nikomu nechtělo. Kdo by se také pral s nepřítelem o pár kuliček čehosi, co vyniká dost vysokou kyselostí a pomíjivou přirozenou sladkostí.

Mně se angrešt moc líbil a dokonce mi i chutnal. Nedbala jsem jeho laškovného popichování a varování dlouhých trnů a hezky jsem otrhala do posledního plodu. Co jsem nestihla sníst, to mi babička zavařila do kompotu jako zásobu na předlouhou šumavskou zimu. Když jsem povyrostla do let, kdy jsem konečně dosáhla přes okraj hrnců na plotně, začala jsem se motat babičce v kuchyni čím dál víc a zajímat se o vše, co se vaření týkalo.

Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, praví staré české přísloví. A ona je to pravda pravdoucí. Sice mě kroky životem zavedly k úplně jiným vodám, než těm kuchařským, ale babiččina škola se stejně nakonec zúročila. Krátce po začátku nového milénia jsme se podle mnohých proroků totálně zbláznili, když jsme zakoupili zchátralou starou školu a vlastními silami se dali do rekonstrukce něčeho, co vypadalo, že se každou chvíli zbortí do svých základů anebo ještě hůře - propadne se do samotného pekla. 

Po třech letech usilovné lopoty se stala škola v přírodě naším novým domovem a také bezpečím a zázemím pro další  tvůrčí nápady. Ze školní třídy se stala restaurace, z kabinetu kuchyně a z nejvyššího patra pak pokojíčky pro hosty. Tím se nastartovala zcela nová životní etapa, moje i staré školní budovy. Místo úřednické jsem nechala daleko za sebou, oprášila zděděné babiččiny recepty a na pár let se vrátila ke sporáku.

Můj marmeládový příběh je úzce spjatý s malebným kouskem Pošumaví, kde jsem se narodila, odrůstala princeznovským střevíčkům, prožívala první lásku a našla DOMOV. Když chodívám stezkami protínajícími vrch Želiv křížem krážem a pozoruji mohutné stromy, z nichž některé jsou dokonce označeny jako památkové, jak se jejich kořeny hluboce spojily se zemí a ani nejsilnější listopadové poryvy větru s nimi nehnou, vnímám, že podobně jsem ty své zapustila i já. Pevně a vlastenecky. 

Zdejší příroda a krajina jsou pro mě jako dvě vzácné životadárné esence, jako voda a vzduch, bez nichž by život ani nebyl možný. Kdykoliv vycestuji za hranice svého domova, pociťuji zvláštní sílu, co mě volá zase zpět. Čím déle jsem odloučená, tím intenzivněji vnímám své skutečné místo na světě. 

Jaro je pod Želivským vrchem snad nejkrásnější období celého roku. Polovinu kopce utvářejí sady s ovocnými stromy, a když se dostanou do fáze nejsilnějšího květového rozpuku, krása je až dech beroucí. Pod každým stromem se rozprostírá koberec žlutých pampelišek sem tam protkaný sedmikráskami a prvosenkou. Pomalá procházka mezi rozkvetlým stromořadím je blahodárným lékem pro mysl, tělo i duši. Svěží zeleň se vlévá do žil silou bujného horského potůčku a dodává novou energii a vitalitu.

Když se uprostřed té nádhery zastavím, pozvolna nadechnu čerstvý jarní vzduch provoněný květenstvím, připadám si, že mi svět leží u nohou. Koruny stromů mluví skrze pilné včely sbírající nektar, větve lehce pokyvují na pozdrav a dávají na srozuměnou, že tady a teď je magický a neopakovatelný okamžik.

S létem přichází postupné dozrávání všech těch úžasně šťavnatých plodů, co svou omamnou vůní zvou k ochutnávkám. Degustace čerstvě utržených třešní přímo ze stromu je velkolepým zážitkem a dodávkou výživných ingrediencí zároveň.

Harmonie a klid tu čiší z každého stromu i květiny. Stačí vyjít si prašnou cestou až k samému vrcholu Želivu, ponořit se do ticha a nechat na sebe padat mocnou sílu čisté přírody. Panoramatické výhledy na okolní vesnice, kopce a údolí jsou grandiózní. Žádný zakletý zámek ani zchátralá tvrz tu sice není, pohádková krajina se tomu všemu s lehkostí vyrovná.

Sytě zelené lesy voní jehličím, s každým krokem pod chodidly praskají puklé šišky a vábivá vůně hřibů svádí z cest do nitra hustého porostu. Mezi mechem a kapradím sem tam vystrkují na obdiv své modré kuličky keříčky borůvčí. V korunách starých dubů hravě dovádějí veverky, a když mají přesnou mušku, nějaký ten žalud dopadne na hlavy kolemjdoucích.

Přicházející podzim si začne hrát se svou paletou barev a všem listnatým stromům propůjčí pestrý kabátek zářící do všech světových stran. Skrze padající listí lze pozorovat poklidně plující život zdejší krajiny. Za soumraku z vrcholů kopců scházejí do údolí srnky a daňci, kteří během dne pospávají někde v hloubi duše lesních porostů. Lišky zde dávají dobrou noc a svítání provází hlasité jelení troubení. Do toho všeho se občas ozve kavka nebo tiše přeletí dravý pták.

S nastávající zimou všechno ulehá k pokojnému spánku. Sněhem zahalená příroda odpočívá a předává vzácnou rovnováhu bytí svému okolí. Na vrcholu Želivu si pohvizduje meluzína svou žalostnou písničku, čerstvě napadaný sníh chroupe pod chodidly a temné stíny mrazem obalených stromů vrhají do sněhové peřiny obrazy vzácnosti a jedinečnosti dané chvíle.

Opustila jsem své rodné hnízdečko, vydala se do světa, abych nakonec zjistila, že ten největší poklad se skrýval celou dobu přímo před mýma očima.

Želivský kopec, který mě od malička přímo magicky hypnotizoval, se stal opět po letech mým novým domovem. Z jednoho úpatí kopce jsem se přehoupla jen na to protější a svou životní existenci zakotvila v prastaré škole se širokánskými zdmi, velkými okny a špičatým štítem vzhlížejícím k modrým nebesům.

Příběh angreštové začal před více jak pět a dvaceti lety v malebném údolí pod kopcem Želiv. Podmanivá vůně Pošumaví, srdečná láska k přírodě a nikde nekončící inspirace ve mně den za dnem probouzely tvůrčí nápady a kreativní fantazii. Mnohdy drsná krajina, proměnlivá ve čtyřech ročních obdobích stejně tak, jako barevné kamínky uvnitř krasohledu, místní přívětiví obyvatelé a především láskyplná výchova mé babičky, jsou upřímným důkazem toho, že žádná překážka na světě není tak vysoká, aby se nedala pílí a odhodláním překonat.

Vzpomínky jsou jako živé, jako by byly včerejší a ještě teplé. A chutnají stejně úžasně, jako ta moje první marmeláda z onoho léta, kdy jsem ukončila sedmou třídu. Bylo mi třináct a já netoužila po ničem jiném, než se motat babičce v kuchyni. Obdivovala jsem její trpělivost, laskavost a upřímnost. Ze všeho nejvíc ale její talent uvařit z minima ingrediencí maximum gurmánského zážitku. Místo času stráveného s kamarádkami u rybníka, čtením dívčích časopisů a lapání slunečních paprsků na své dospívající tělíčko, jsem studovala Magdalénu Rettigovou.

Bylo to zároveň poslední léto, kdy děda žil. Snad právě proto si ten čas pamatuji do sebemenších detailů a každičká chvilka je hluboce zakořeněná v mých vzpomínkách. Zahrada každé léto voněla dozrávajícími plody rybízu, angreštu, malin a jahod. Láskyplně nás zvala k návštěvě a dychtivě pobízela ke sklizni své úrody. Čerstvě natrhané ovoce, kromě nedočkavého pojídání z keříčku rovnou do úst, mířilo do skleniček s nápisem "na zimní čas". Babiččina spižírna byla tím nejbohatším místem naší domácnosti. Jako by se samotné slunce spolu s každým kouskem ovoce schovalo do skleniček a v chladných dnech dokázalo navodit zpátky atmosféru léta a vykouzlit šťastné pocity opravdové domácí pohody.

Svou první angreštovou jsem uvařila podle receptu Magdalény Dobromily Rettigové, která chutná jako z babiččiny spižírny- Žádné konzervanty, žádné přidané látky, žádná chemie. Všechno pěkně přírodní, voňavé a domácí.

Ne zcela zralý angrešt očistěte a zbavte stopek. Vložte do hrnce (nejlépe kameninového) a uvařte ho do měkka. Vodu sceďte a angrešt prolisujte přes sítko. připravte tolik cukru, co váží propasírovaná angreštová hmota. Obě ingredience vraťte do hrnce a svařte do husté marmelády. Naběračkou nandejte vařenou angreštovou směs do skleniček, dobře uzavřete a sterilujte při teplotě 80 °C po dobu 20 minut. Skleničky nechte vychladnout a uskladněte do temné a chladné spíže.


Letošní angreštová má dvojí kabátek. Parádí se v červeném a bílém. Příroda byla opravdu shovívavá a nadělila úrodu bohatou, šťavnatou a líbezně sladko-kyselou. Milovníci navinulých džemů, co se hodí nejen na křupavý krajíc chleba, ale klidně i ke kousku grilovaného sýru, si přijdou na své. Džem v kategorii speciální, tedy s nízkým obsahem přírodních sladidel, je důkazem toho, jak z přirozené kyselosti ovoce udělat svou přednost.

 Minimum přírodních sladidel, maximum přirozených chutí a vůní. Jen čistá příroda, tak jak angrešt stvořila. Nic víc - nic míň, pasírované vyzrálé bobule angreštu s trochou cukru, kapičkou citronové šťávy pro zvýraznění chuti a barvy a citrusový pektin pro dokonale vláčnou konzistenci.

S čistým angreštovým džemem neurazíte jak do křupava vypečenou bagetku, tak ani misku poctivého bílého jogurtu k snídani.

Červený angrešt z vlastní zahrádky, dozrálý na jihozápadním svahu, ručně trhaný, krátce povařený a dvakrát pasírovaný, s typickou sladko-nakyslou chutí v edici speciální. Džem s vysokým podílem ovoce a nízkým obsahem přírodních cukrů. 

Jemná krémová konzistence s neodolatelnou vůní a přirozeně kyselou chutí se báječně hodí k čerstvé rozpečené bagetce tence potřené máslem.